Již v roce 2012 jsme částečně elektrifikovali náš vozový park pomocí hybridů a plug-in hybridů a nabyli skoro dvouletou zkušenost s provozováním malého BEV vozidla. V té době tyto technologie nikoho moc nezajímaly, 43 % nových OV se stále prodávalo v dieselu.
Některá auta se časem prodala, jiná zůstala ve firmě a přibyla nová. Když nabíjíte trakční baterii pomocí mobilní nabíječky, kterou vozíte stále s sebou, po čase se projeví ten efekt, který zná každý z nabíječek mobilních telefonů: kabely se vytahají, kontakty odhalí, časem tam něco zkratuje a jdete si koupit novou. U auta ovšem zjišťujete, že originální stojí stále 1300 eur. Takže velká část toho „ušetřeníčka“ za dlouhá léta provozu plug-in hybridního auta je rázem v čudu. Hledáte jiné řešení. Neznačková nabíječka v zásuvce drhne a za chvíli přestane fungovat úplně. Investovat do další nemám chuť, protože to je veskrze e-shopový byznys bez podpory, bez možnosti vyzkoušení a s velmi komplikovaným vracením. Vyhazovat původní nabíječku se vám nechce, když víte, že se jedná o hloupou mechanickou závadu, kterou šikovný elektrikář opraví. A to se také stalo a nikoli jednou.
Pak se ale přidá další problém Nabíječka spolehlivě funguje u vozidla jiné značky, ale nikoli u toho „svého“. Dál jezdíte na benzín, ale taháte těžkou baterii, která zhoršuje jízdní vlastnosti a prodražuje provoz. Auto je v tu chvíli samozřejmě neprodejné. Mířím do autorizovaného servisu Toyoty, tam vymění něco za 7 675 Kč, na co jsem předtím čekal několik měsíců. Výsledek? Nic, elektřina stále neteče. Ještě předtím mě sebevědomý Američan z Vysočan poučí o tom, že auto je „strašně staré“ a že výrobci ani nemají povinnost držet díly déle než deset let atd. Kdo by měl lépe vědět, že v případě perfektně udržovaného vozu s malými nájezdy je to stáří dost relativní pojem? Dealer značky, která mi auto kdysi prodala jako svou technickou chloubu, dává od problému ruce pryč. Asi odměna výrobce za to, že 10+ let jezdíte poctivě do značkového servisu. Ani náznak nějaké stavovské cti, že „na to do prkýnka musíme přijít“.
Pak se mi v hlavě rozsvítí. Vzpomenu si, jak jsme si jako děti hráli s vláčky nebo autodráhou a vždycky měli po ruce takový ten sprej na zoxidované kontakty. Stále bez valné víry v úspěch jsem si jeden takový za stovku koupil, stříknul do elektrické zásuvky auta a pár hodin počkal. Ráno se nabíječka „chytla“ v první milisekundě, baterie cvakla, kontrolka naskočila – a od té doby vše funguje bezvadně. Nevyvozuji z tohoto příběhu žádné dalekosáhlé závěry (možná jen moje zkušenost někomu pomůže), přesto si jeden malý neodpustím. Jedním ze základních předpokladů rozvoje elektromobility je důvěra lidí (a je úplně jedno, jestli ve firmách nebo v domácnostech). Koupěschopná poptávka těch, kteří si elektromobil koupí do firmy jako deklaraci něčeho, nebo protože je to módní, nebo protože jsou na to dotace, se rychle vyčerpá, není-li už vyčerpaná. Můžeme si malovat, že v „nové době“ už je auto s nájezdem 200 tisíc km staré a nemá smysl ho opravovat, ale k čemu nám to pomůže? Realita této země je někde jinde. Výrobce, který přiblíží elektromobilitu této realitě, bude slavit úspěch. Důležitým dílem skládačky je důvěra, že když už vsadím na určitou nejistotu v podobě nových technologií, můj dodavatel mě nenechá ve štychu. Velmi zajímavé iniciativy vyvíjí v tomto směru např. automobilka Volvo, o čemž se můžete dočíst v tomto čísle.
Přejeme vám, abyste nejen v elektromobilitě měli ty nejlepší dodavatele.
Martin Mensa
vydavatel
