Může za to Napoleon

iFLEET » Aktuální číslo » FLEET 1 / 2018 » Může za to Napoleon

Může za to Napoleon

čtvrtek, 22. března 2018

Z téměř 250 samostatných států světa se ve většině z nich jezdí vpravo, jen v šedesáti vlevo. Většinu levostranných států má „na svědomí“ britské impérium, jehož rozloha činila až čtvrtinu souše, a kromě anglického právního systému, měrného systému, sportů a angličtiny v řadě zemí zavedlo i levostrannou dopravu.

Na počet obyvatel je poměr jízdy vlevo a vpravo vyrovnanější. Můžete si tipnout. Správný údaj najdete na konci článku...

Podíváme-li se do historie, tak tradice kupodivu hovoří zcela jednoznačně pro levostranné pojetí dopravy. Už staří Římané podle různých informací jezdili a chodili na své skvělé silniční síti (80 500 km zpevněných cest) vlevo. Důvody k tomu byly ve starověku i středověku ryze praktické. V populaci vždy převládali praváci a bylo tedy jistější míjet se tak, aby pochva na meč nesená vlevo nepřekážela a tasená zbraň byla vpravo k dispozici. U jezdců bylo navíc výhodnější nasedat na koně z kraje cesty, nikoliv z jejího středu. Také kočáry se míjely vlevo, protože kočí (rovněž praváci) drželi opratě v levé ruce a bič v pravé. Pokud kráčel vozka vedle povozu, tak šel vlevo a zcela určitě po kraji cesty a ne prostředkem.

Kdy a proč nastala změna?

Ke změně došlo na sklonku 18. století. Důvody byly vlastně dva. Nastupující první průmyslová revoluce si vyžádala výkonnější dopravu. Tu obstaraly kromě lodí na rychle rostoucí síti kanálů i větší povozy s vícespřežími. Ta řídili vozkové nikoliv z kozlíku, ale ze sedla posledního koně zapřaženého vlevo (ostatní měli před sebou a po pravici), takže při vyhýbání pro ně bylo výhodnější míjet protijedoucí povoz levým bokem.

Kromě průmyslu potřeboval těžké povozy i armádní trén, takže s napoleonskými vojsky se tento typ míjení dostal takřka do celé Evropy. A vojáci si uměli zjednat přednost a prosadit svůj způsob jízdy... Jako první uzákonila jízdu vpravo americká Pensylvánie v roce 1792, o rok později Dánsko, Francie v roce 1794. Napoleon prosadil francouzský zákon v okupovaném Nizozemí (přibližně nynější Benelux), Německu, Polsku, v severní Itálii a části Španělska, a nakonec také v Rusku, které donutilo Finy adoptovat dopravu vpravo v roce 1858.

Dozvuky nejen koloniální

V Evropě nezasáhla napoleonská proměna Velkou Británii, která uzákonila jízdu vlevo v roce 1835. Stejně se jezdí i ostrovech které spadaly, nebo stále spadají pod britské impérium, ať již jde o malé ostrovy Man, Jersey nebo Guernsey, či o Irsko, Kypr a Maltu. Vlevo se dlouho jezdilo také v Portugalsku a Skandinávii, které Napoleon nedobyl, na Balkánu potom v Jugoslávii, kde se zase projevil vliv Rakouska-Uherska.

Vlevo se jezdí ve většině bývalých britských kolonií. Výjimkou je Egypt, který je tak významným potvrzením teorie o rozhodujícím vlivu napoleonských vojsk. Z Bonapartova afrického dobrodružství zůstala Egyptu právě jízda vpravo. Britové ovlivnili i Japonsko. Zvyk samurajů cestovat vlevo byl částečně posvěcen v roce 1872 (definitivně 1924), navíc při průmyslové revoluci pomáhala s vybudováním dopravní infrastruktury Velká Británie. Koloniální minulost ovlivnila i země patřící Holanďanům. V Evropě sice Napoleon v jejich mateřské zemi prosadil pravostranný provoz, ale v koloniích (Indonésie, Surinam) se jezdí dodnes vlevo. Opačné důsledky měla závislost na portugalské kolonie, které otočily jízdní strany po přechodu Portugalska (1920) na pravostranný provoz.

Kdy přesedl řidič?

První automobily na sklonku 19. století, které vycházely z konstrukce kočárů, měly volant na pravé straně. Brzy se s nimi začalo závodit, a protože pozice řidiče umožňovala přesnější najíždění do pravotočivých zatáček, tak se na prvních okruzích jezdilo ve směru hodinových ručiček. A zůstalo to tak vlastně dodnes. Opačně se jezdí na amerických závodních oválech, kterým byly vzorem cyklistické velodromy. O přesazení řidiče vlevo se zasloužil Henry Ford, který v roce 1908 u modelu T s velkou reklamou udělal změnu – aby spolujezdci vystupovali bezpečněji a pohodlněji na chodník namísto jízdní dráhy. Další americké automobilky mu tuto marketingovou výhodu nenechaly dlouho. V Evropě (např. ve Francii) drželo řidiče vpravo mj. pravidlo přednosti zprava – řidič měl od volantu vpravo lepší výhled. Změnu přinesl zejména houstnoucí provoz a častější předjíždění, při němž by měl řidič sedící vlevo lepší výhled, a také dovoz automobilů z USA. Mnohem déle zůstali řidiči vpravo v autobusech pro některé země s horskými silnicemi (Itálie, Portugalsko, Španělsko), kvůli již zmíněné možnosti sledovat kraj vozovky, a také v dodávkách, kde se pozice řidiče na straně u chodníku jevila pro obsluhu nákladu praktičtější.

Celý článek Tomáše Pudila naleznete v magazínu FLEET č.1/2018. K dispozici také v elektronické podobě zde.