2D vs. 3D, aneb meze a dimenze unifikace

Jednotný vozový park je v současnosti vnímán jako ideální řešení pro dosažení co nejnižších nákladů na provoz vozidel. Je to pravda, nebo jeden z klamů, které se stálým opakováním staly pravdou? Ani jedno, ani druhé. Záleží na mnoha faktorech, které mohou jazýček na misce vah přiklonit na jednu, nebo druhou stranu...

Jak to vypadá, když se fleet manažer zasní? Vidí fleet, jehož řidiči nebourají, auta slouží bez závad, všem je všechno jasné, všichni mají platná veškerá potřebná školení či licence, auta dodává a o jejich servis se stará jediný dodavatel, takže není třeba udržovat vyčerpávající komunikaci s více subjekty. Otázkou je, za co by byl v takovém případě fleet manažer vlastně placen... Takže konec snění a podíváme se na poslední dvě položky toho „snového scénáře“, tedy na jednotného dodavatele aut a jejich servisu. Tento stav je považován za ideální z několika důvodů: větší objemy dané koncentrací poptávky na jednoho dodavatele jsou možností, jak si „sáhnout“ na větší slevy ze standardních cen, jeden dodavatel znamená také jednodušší administrativu (centrální fakturace), větší realizované objemy mohou (ale nemusí) přinést i nadstandardní péči a služby, které by jinak byly nedostupné nebo pouze za poplatek, operativnější přístup dodavatele k potřebám klienta, jednotné kontakty a další administrativní a procesní výhody. To všechno je, respektive může být pravda.

Sleva ze slevy
Důležité jsou priority. Chceme co nejnižší vstupní cenu (tzn. myslíme v jakémsi omezeném dvoudimenzionálním prostoru a nevidíme ani na nejbližší nároží...), nebo chceme dosáhnout co nejnižších celkových nákladů (tzn. jsme racionální jedinci schopni myslet v 3D realitě), nebo chceme dosáhnout vyváženého stavu mezi provozními náklady, spokojeností uživatelů vozidel a procesními tarifními i netarifními náklady (tzn. jsme vizionáři, objevitelé „čtvrté dimenze“ tohoto byznysu...)?
Pokud jsme omezeni zjednodušeným 2D vnímáním, nevidíme řadu aspektů, které nejsou před námi či za námi, ale působí paralelně. I v tomto případě lze samozřejmě realizovat úspory na vstupu, tedy slevy z katalogových cen. Před několika lety, než pečlivě pěstovanou 2D vizi neustálého růstu ekonomiky a všeobecného blahobytu převálcovala realističtější 3D realita, dělaly automobilky se slevami pro velkoodběratele drahoty. Běžným standardem byl odběr minimálně tří aut v průběhu dvanácti po sobě jdoucích měsíců. Kdo takový odběr slíbit nemohl, byl z hlediska fleetových obchodů „out“ a žádné velké slevy se nepřipouštěly. Současná situace je ovšem jiná. Některé značky sice nadále podmiňují fleetovou slevu výše zmíněným závazkem, řada jiných však rezignovala a vábí firmy nárokem na fleetové podmínky již od jednoho vozidla. Nejsou to sice stejné fleetové podmínky, jakých dosahují velké fleety, ale minimálně jako určité ekonomické „placebo“ to funguje.
U největších nadnárodních kontraktů se slevy pohybují až okolo hranice 40 procent, u velkých nebo významných národních kontraktů dnes mohou přesáhnout třicetiprocentní hranici, středně velké fleety si „sáhnou“ na slevy zhruba dvacetiprocentní, malé firmy s pěti až deseti auty dostanou běžně nabídku okolo 15 procent.

Na velikosti záleží
Uvedené slevy jsou ale tak trochu „Potěmkinovou vesnicí“. Proč? Inu proto, že vedle původních cen se v cenících paralelně mrskají jako štiky trvalé „akční“ nebo „zaváděcí“ ceny. A řada automobilek své slevy odvíjí od oněch imaginárních katalogových cen, za které si dnes auto nekoupí ani Pepek Vyskoč... V reálu je tedy avizovaná sleva ve výši 16 procent slevou pouze šestiprocentní, protože zbylých deset procent činí běžná sleva, kterou dostane každý, kdo si řekne. A kdo si řekne trochu důrazněji, dostane leckdy ještě procento navíc, případně získá jako bonus nějakou výbavu. A zde se dostáváme ke skupině první, tedy k nejmenším vozovým parkům, typicky s pěti, šesti auty. Otázka ve vztahu k unifikaci tohoto vozového mikroparku za účelem snížení ceny na vstupu je nasnadě: stojí těch zbytkových pět, šest procent z ceny čtyř nebo pěti aut skutečně za to, aby firma s tak malým vozovým parkem dělala jakékoli kompromisy z hlediska skladby svého vozového parku? Pokud jsou požadavky všech uživatelů jednotné, je nákup stejných aut logický, pokud se charakter jejich cest zásadně liší, bude se nutně jednat o kompromis, který bude zřejmě v konečném důsledku kontraproduktivní. 
V jiné situaci jsou středně velké vozové parky s dvěma, třemi desítkami vozidel. Tento objem jim již dokáže zajistit o něco zajímavější slevy než první skupině, ale pouze pokud budou svou poptávku koncentrovat na jednoho dodavatele. Jejím rozmělněním spadnou do nižší, možná i základní kategorie slev, takže budou, viděno 2D optikou, tratit. Samozřejmě, že 3D realita by mohla být diametrálně odlišná, ale třetí rozměr zatím necháváme stranou... 

Celý článek naleznete v magazínu Fleet firemní automobily 4/2013
 

Napsal: ifleet