Záruky bez záruky

Záruka je slovo, které jasně naznačuje, že někdo za něco ručí. Při prodeji zboží se tedy výrobce zaručuje, že výrobek bude po danou dobu bezvadně fungovat, pokud budou zachovány určité podmínky, jako je správné používání či údržba. V případě auta to...

Záruka je slovo, které jasně naznačuje, že někdo za něco ručí. Při prodeji zboží se tedy výrobce zaručuje, že výrobek bude po danou dobu bezvadně fungovat, pokud budou zachovány určité podmínky, jako je správné používání či údržba. V případě auta to znamená, že s autem budeme absolvovat předepsané servisní prohlídky a nebudeme jej nadměrně opotřebovávat hrubým zacházením, přetěžováním a podobně. Obojí jsou formulace hodně vágní, a tak snadno vzniknou mezi zákazníkem a prodávajícím třecí plochy...

Platby za opravy aut jsou nemalou položkou ve fleetovém hospodaření. Poruch nejsou ušetřeny ani zánovní vozy, existují případy opakované návštěvy servisu už během první tisícovky kilometrů... Právě proto je zde institut záruční lhůty. Ještě před několika lety bylo povinností výrobce poskytnout zákazníkovi minimálně půlroční záruku, od roku 2004 byla tato zákonem daná povinnost prodloužena na dva roky, což byl sám o sobě velký skok. V rámci boje o zákazníka však některé automobilky začaly nabízet ještě delší záruky. Někde je třeba si připlatit, jinde je delší než dvouletá záruka již zahrnuta v ceně vozu. V tomto ohledu se proslavila zejména značka Kia, která současně s uvedením první generace modelu Cee´d provětrala prostředí svou sedmiletou zárukou, na které bylo možno dobře ilustrovat rozdíl mezi zárukou zákonnou a smluvní. Měla totiž řadu omezení a výluk platných poté, co proběhla dvouletá lhůta pro zákonnou záruku. Marketingová komunikace o těchto výlukách z plnění taktně mlčela a komunikovala sedmiletou záruku, což vedlo v řadě případů ke zklamání zákazníků, kteří se pokoušeli sedmiletou záruku uplatnit. Automobilka si tuto skutečnost uvědomila a od roku 2000 již platí sedmiletá záruka na všechny komponenty bez rozdílu do ujetí 150 000 km. Opakem značky Kia je v oblasti záruk Volkswagen, kde se zákazník za příplatek dopracuje k prodloužené záruce na čtyři roky, ovšem s limitem jen 80 000 km...

Co je to záruka?
Záruka je odpovědnost prodávajícího za vady, které se projeví jako rozpor s kupní smlouvou po převzetí věci v záruční době, nejde-li o věci, které se rychle kazí, nebo o věci použité. Záruka se přitom nevztahuje na opotřebení věci způsobené jejím obvyklým užíváním. Privátní zákazník, tzv. „spotřebitel“ má nárok na záruku funkčnosti trvající po dobu dvou let, a to bez jakýchkoli omezení. Jediným omezením může být u auta návod k obsluze, jehož součástí je také plán garančních prohlídek. Ten stanovuje výměnu olejových náplní filtrů a definuje řadu kontrolních bodů, včetně například správného utahovacího momentu důležitých šroubových spojů a podobně. Automobilka, stejně jako výrobce jakéhokoli jiného stroje či zařízení, totiž může své ručení za jeho správnou funkčnost podmínit správným užíváním a údržbou, což je přirozené. I když se hovoří zejména o právech a nárocích zákazníků, je třeba si uvědomit, že svá práva mají také výrobci a nelze je legislativně manévrovat do pozice obětních beránků, které každý „chytrák“ oholí. Situaci je třeba vnímat komplexně; tak jako je řada výrobců, kteří se snaží ze svých povinností vyvléci, tak existuje řada jejich zákazníků, kteří se snaží díky záruce získat něco, na co nemají nárok (de facto se snaží výrobce okrást...). V médiích často prezentované prisma „výrobce je darebák a zákazník je oběť, nemusí být zdaleka vždy objektivní, často tomu může být i naopak.
Výše uvedená definice záruky se ale dostává do zcela odlišného světla, pokud vůz kupuje společnost/podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, tedy v případě fleetových obchodů. Zde občanský zákoník neplatí (podnikatelský subjekt nemá občanská práva) a každá záruka je tedy zárukou smluvní. Mezi dvěma podnikatelskými subjekty pak platí pouze to, co si mezi sebou dohodnou, přičemž dohodnout si mohou téměř cokoli... Tuto praxi znají firmy například z oblasti IT. Notebook pro privátního klienta? Záruka dva roky. Pro firmu? Rok a buďte rádi... Automobilový trh je ovšem velmi konkurenční, fleetové prodeje jsou pro většinu značek důležité, a proto se záruční praxe v tomto odvětví od IT liší. Jinými slovy – automobilky přiznávají firemním klientům smluvní záruku, která většinou koresponduje se zákonnou zárukou, respektive se zárukou, kterou poskytují při obchodování podle občanského zákoníku. Tak se alespoň vyjádřily prakticky všechny značky, které byly na tuto problematiku dotázány. Od některých fleetových provozovatelů ale zaznívají odlišné názory: „Za nešvar považuji rozdílnou politiku poskytovaných záruk pro firmy a pro soukromé osoby, kdy firmy bývají znevýhodňovány,“ uvádí například jednatel a ředitel společnosti Proma Reha Radek Jakubský. Na mysli může mít třeba to, že podle §622, odst. 2 občanského zákoníku má zákazník za určitých podmínek nárok na dodání náhradního vozidla, výměnu vozidla, právo od smlouvy odstoupit či právo na uplatnění náhrady škody. Taková ustanovení ovšem v rámci obchodů podle Obchodního zákoníku ve smlouvách většinou nenajdeme. Pokud tedy kupuje automobily firma, je vždy věcí konkrétního obchodního případu, jak budou ve finále smluvní záruční podmínky nastaveny. I když základní parametry, jako délka záruky a výluky z plnění mohou zůstat shodné se zákonnou zárukou, další „detaily“ mohou být dost odlišné. Žádná automobilka si na jednu stranu nemůže dovolit odbýt firemní zákazníky například pouze půlroční záruční lhůtou, protože by je tím nasměrovala přímo do náruče konkurentů, na druhou stranu nikdo nechce dávat víc, než je pro udržení klienta potřeba... Dodejme ještě, že výjimku z uvedeného představují třeba vozidla pro autoškoly, autopůjčovny nebo vozy taxislužby, kde je záruka tradičně výrazně omezena.
Problematiku záruk, stejně jako třeba pojistek (záruka je de facto také jakousi pojistkou) vystihuje velmi trefně rčení: „To, co my vám slíbíme, vám nikdo jiný nedá.“ Rozpor mezi sliby a skutky může být dramatický, zejména proto, že jsou sliby (kupní smlouva) leckdy formulovány komplikovaně, a ta nejdůležitější ustanovení jsou ztvárněna tak, aby působila dojmem nedůležitých dodatků. S takovou praxí se lze setkat u různých doplňkových a příplatkových záruk. Obecně všude tam, kde se nejedná o záruku, kterou nařizuje legislativa. V případě obchodování podle občanského zákoníku je takovým „rejdištěm podmínek a výluk“ každá záruka od 25 měsíce po prodeji, v případě prodeje firemním zákazníkům již od prvního měsíce... V tomto světle je víceméně vstřícným gestem automobilky, pokud přizná firemnímu zákazníkovi totéž, co privátnímu.

Bloková výjimka: volnost i omezení
Velkým zásahem do problematiky záruk bylo nařízení evropské komise č. 1400/2002, které vstoupilo ve známost jako „Bloková výjimka“. I když bloková výjimka pro automobilový trh existovala již před platností této normy (od roku 1985), nikdo o ní příliš nehovořil. Byla velmi nevyvážená, automobilkám umožňovala tvrdou kontrolu trhu a servisu odchylně od pravidel volné hospodářské soutěže. Od roku 2003 začala platit nová norma, která automobilkám tyto možnosti značně „ořezala“. Automobilky se musely chtě nechtě (spíš nechtě) přizpůsobit, pokud nechtěly o participaci na blokové výjimce přijít úplně (a řídit se bezvýhradně pravidly volného trhu). Platnost této normy skončila 31. května 2010, od 1. června 2010 však vstoupila v platnost nová norma evropské komise č. 461/2010, která je víceméně upraveným předchozím dokumentem, a platit bude až do roku 2023.
Navzdory tomu, že již před osmi lety došlo k tak zásadní změně legislativy, řada zákazníků žije stále v obavách, že servisem mimo autorizovanou síť přijde o záruku. Tato problematika je velmi komplexní, komplikovaná a zaměstnává řadu právníků a pracovníků jednotlivých importérství. Pokud celý problém maximálně zjednodušíme, pak můžeme uvést dvě klíčová tvrzení platná pro obchodování podle občanského zákoníku. Zaprvé: Automobilka si nemůže v rámci dvouleté zákonné lhůty vymínit platnost záruky používáním pouze svých značkových náhradních dílů a servisem pouze ve své autorizované servisní síti. Zadruhé: Pokud dojde při servisu vozu mimo autorizovanou síť a/nebo za použití jiných než značkových náhradních dílů či provozních kapalin k technické závadě, která byla prokazatelně způsobena nedostatečně kvalitním dílem či špatným technologickým postupem servisu, pak zákazník nemá nárok na záruční opravu této konkrétní přímé či následné závady. Neztrácí tím ale kompletně záruku na celý vůz. Ještě lapidárněji: S auty si jezděte na servis, kam chcete (pokud chcete), ale musejí tam servis provádět za pomoci kvalitního vybavení, s dodržením daných technologických a pracovních postupů a s použitím když ne originálních, tak alespoň kvalitních dílů, které se označují jako díly srovnatelné kvality.
Jakmile ovšem vůz kupuje od dealera či přímo importéra firma, je opět všechno jinak, neboť se jedná o smluvní záruku. „Ustanovením čl. 101 odst. 1 Smlouvy o fungování EU jsou zakázány dohody podniků, což znamená, že toto ustanovení nezakazuje například výrobcům vozidel určovat si podmínky, za kterých budou smluvně poskytovat záruky za své zboží. Jinými slovy: Ani předpisy EU nezakazují spojovat existenci smluvní záruky se servisem ve značkových opravnách a za použití originálních náhradních dílů. A ostatně i samo nařízení č. 461/2010 zdůrazňuje právo výrobců vozidel trvat při určitých opravách na tom, aby jejich značkové servisy používaly originální náhradní díly. Obsahují-li tedy podmínky smluvní záruky ustanovení o tom, že k jejímu zachování je nutno provádět servis ve značkových opravnách a za použití originálních náhradních dílů, je tato podmínka platná. Pokud by v záručních podmínkách nic takového obsaženo nebylo, může kupující jezdit s vozidlem do servisu, kam chce, a třeba i používat neoriginálních náhradních dílů. Nároky ze záruky mu zůstávají zachovány, samozřejmě s výjimkou, kdy by výrobce, respektive prodávající, prokázal, že příčinou vady byl špatný servis či špatný neoriginální náhradní díl,“ vysvětluje advokát Michal Dlabola, který se problematice záruk věnuje. Jeho slova tedy potvrzují, že v režimu obchodování podle obchodního zákoníku je vlastně možné téměř všechno...

Celý článek přináší FLEET č. 4 / 2012